O Pavlovi

Pavla sport moc nebaví, spíš počítač a knížky. Vlastně jeden sportovní koníček by tu byl - rybaření. Klidný sport, který přesně zapadá do Pavlova klidného pojetí života.

7. července 2011 po obědě Pavel vyrazil s kamarádem lesní cestou z chaty na ryby. Prostě obyčejná vyšlapaná cesta lesem, kterou už prošli stovky lidí bez úrazu, možná s podvrtnutým kotníkem, odřeným kolenem nebo nakopnutým palcem. Až do dneška. Dnešek byl tím dnem D, kdy příroda po mnohaletém střídání tepla, mrazu, sněhu, slunce a deště dokončila svoji práci a od skály oddělila malý kousek. Kousek o váze několika set kilogramů. Pavel uskočil, ale ne úplně. Zlomená pánev, několikrát zlomené kosti v pravé noze a co nejhorší - kámen mu přejel přes chodidlo a prakticky mu amputoval část pravé nohy pod kotníkem.

Čekání na sanitku v těžce přístupném lese, přeprava člunem po vodě, další sanitka, ARO, několikahodinová operace, ARO, JIP, operace, JIP, operace,... Díky lékařům Dětské fakultní nemocnice v Brně se naštěstí podařilo zachránit velkou část chodidla, ale s nejistou prognózou.

Po dvou měsících v nemocnici, dvou v lázních a několika měsících na vozíku, Pavel po roce začal chodit. Sice s dopomocí ortézy, ale po svých vlastních. Aby mohl chodit dál, bylo třeba zajistit terapeuta a trenéra v jedné osobě, který by Pavlovi pomáhal se cvičením. A tehdy začala naše spolupráce s Nadačním fondem Modrý hroch, který nám právě s tímto velmi pomohl a pomáhá.

Po dalších letech rozhodně nemá Pavel vyhráno - po prvotním nadšení z chůze přichází vleklé komplikace s otlaky, u lékařů jsme každý měsíc, Pavel často chybí ve škole a čekají ho další operace. Ale dál se mnou a se svými kamarády rybaří. Možná to není úplný „happy end“. Ale věřte, že pro nás je to rozhodně „happy“, ale určitě ne „end“. Stroj času nemáme, minulost nezměníme a jakkoliv to může znít hloupě.

S Pavlem máme od té doby jedno heslo: "Přežil jsi. A všechno ostatní ber jako bonus!"

rodiče Pavla